Ranní buzení

O ranním buzení  majitelů domácích koček jejich miláčky toho bylo už hodně napsáno a je to oblíbené téma k diskusi. Už méně oblíbená je však skutečnost. Asi i ten největší milovník těchto domácích mazlíčků si ráno ve čtyři hodiny v koutku duše připustí, jaké by to bylo hezké, kdyby mohl ještě nerušeně spát, zatímco se ho jeho miláček nebo několik miláčků snaží přesvědčit, že už je čas vstávat a podávat snídani nebo si jít hrát. Od srpna 2006 se tento problém týká i mě, přestože společnou domácnost s Maxem sdílím už od roku 1997. 

Max nikdy neměl potřebu nás ráno budit. Asi to bylo tím, že když jsme si ho v roce 1997 jako dvouletého koupili, nebyl zvyklý na lidskou společnost.

Tím, že si teprve na život v bytě s námi zvykal, nenaučil se chodit za námi do postele a ani nás ráno budit. Většinou spal v křesle a vstával až s námi. Když jsme se později přestěhovali do Prahy, občas přišel večer za Martinem do postele pro pohlazení, když šel Martin spát nebo ráno, když viděl že už nespí,  ale hned seskočil z postele. Za mnou přišel jen když jsem stonal. 

Změna nastala, když jsme si v srpnu 2006 pořídili Tinu.

Tina hned druhý den večer „nastoupila“ do mé postele a od té doby až na výjimky se mnou spi. Max sice se mnou nespí, ale návštěvy v posteli, které dříve věnoval Martinovi, začal, po jeho odstěhování, intenzivně  věnovat mě. A nejen návštěvy. Protože s příchodem Tiny se u Maxe  vyskytlo dvakrát onemocnění, které mělo vliv na jeho zhubnutí, začal jsem obě kočičky krmit kromě večera i ráno (granule měli samozřejmě k dispozici 24 hodin). Tím jsem způsobil to, že  čím dál dříve „měli ráno hlad“ a tahali mě z postele. Stačilo se na posteli sebeméně pohnout (třeba i ve tři hodiny) a Tina tlapkou z pravé strany a Max z levé strany mokrým čumáčkem, a vytrvalým mňoukáním,  se snažili mě upozornit, že je čas na krmení. Situaci jsem zhoršil ještě tím, že jsem vstal a dal jim jíst. 

Když se Max trochu vykrmil, začal jsem uvažovat, jak se z „kočičího teroru“ vymanit. Nejprve, když jsem byl nucen jím ráno dát jíst, jsem zavřel dvéře do ložnice, do uší si dal špunty a pokračoval ve spaní. Později jsem je začal večer krmit  co nejpozději, kolem 20. hodiny. Odpoledne jsem jim „zacpal pusu“ lžicí  pribináčku a hlavní jídlo dostali večer.To způsobilo, že už tak brzy ráno nevstávali. Pak jsem  přišel na to, že když jim večer při krmení schovám granule a ty dostanou jako ranní jídlo, že je snědí se stejnou chutí, jako konzervu nebo filé. Protože někdy se mi nepodařilo odhadnout, kolik toho snědí k večeři a dal jsem jim méně a ráno měli hlad, byl další postup takový, že  jsem jim na noc trochu granulí nechal a ráno jsem jim pouze granule dosypal. 

Výsledek se dostavil. Nyní už mě ráno nebudili, protože nejde o krmení. Až jsem vstával, vstávaly i kočičky a dokonce už ani nehlídaly misky. Když přece jen někdy ráno měly potřebu mě vzbudit, vstal jsem, kočičky „vystartovaly" za mnou z ložnice, já jsem se vrátil zavřel dvéře, zacpal si uši špunty a pokračoval ve spaní. 

Uvedený postup platil až do roku 2010. Max v květnu umřel a v srpnu jsem k Tíně pořídil v té době skoro pětiměsíčního Hassana. Ten má potřebu před spaním a několikrát za noc, se pomazlit a jakékoliv vystrčení z ložnice považuje za křivdu, kterou za dveřmi patřičně "ořve". Takže se několikrát za noc v polospánku mazlím s Hassanem. Naštěstí ho to bají jen chvíli a pak jde provádět jinou činnost (shazovat květináče a pod.). Když ale o půl páté ráno vstávám, tak ani Tina ani Hassan vstávat nechtějí.