Obětavé mámy

Tento příběh je z doby před padesáti léty, kdy na vesnici každý  ještě  neměl pračku a většinou se pralo v neckách na valše. Moji  rodiče měli štěstí, že jsme měli šikovného strýce, který nám elektrickou  pračku vyrobil. Byla to dřevěná skříňka z palubek na patnácticentimetrových nohách, s plechovou vaničkou s vrtulkou a motorem. Pračka stála na verandě. 

V té době jsme měli takovou malou kočičku, skoro celou bílou, jen ocas a jedno ucho měla mourovaté. Ta měla několik let smůlu v tom, že pokud porodila koťata, neměla je čím krmit, protože se ji nezačalo tvořit mléko. A tak koťat pravidelně uhynula. Sice to nikomu nevadilo, aspoň jsme měli o starost méně, kde udat koťata, ale bylo jasné, že pokud by se kočička ztratila, zůstaneme bez kočky. A to na vesnici nebyla skoro myslitelné. Proto jsme si od sousedů donesli kotě – černobíle strakatou kočičku. S první kočkou se spřátelily a  i druhá kočka dospěla. 

Nevím jestli to byla náhoda, ale oběma kočkám se od stejné doby začalo zvětšovat bříško, a obě kočky ve stejnou dobu na půdě  v seně porodily po čtyřech koťatech, a to do stejného hnízda. Tentokrát už starší kočce koťata nezahynula. O výživu se postarala mladší kočka. Koťata prospívala, obě kočky se o ně staraly, mladší měla co dělat, aby uživila osm koťat. Jednoho dne jsme ale našli všechna koťata mrtvá. Cizí kocouři se postarali o to, aby obě kočky co nejdříve mroukaly a aby si užili. Všechna koťata zakousli. 

Po čase, když zase obě kočky chodily s bříšky, jsme jednoho rána zpod pračky na verandě zaslechli tenounké mňoukání čerstvě narozených koťat. Aby se neopakovala tragédie předešlých koťat, obě mámy využily bezpečí verandy. 

K tomu, aby mohly v noci porodit v zavřené verandě a následně  při všech večerních příchodech, musely obě kočky vynaložit nemalé úsilí. Musely na dvoře vyskočit na dvoumetrovou střechu, tu přejít, seskočit z na ulici, přejít k metrovému plotu předzahrádky, ten přeskočit, vlézt dírou, která sloužila  k nasypávání brambor do sklepa (u nás se ji říkalo cipouch) a podobnou dírou vylézt do verandy. Je samozřejmé, že přes den, když byl někdo doma, tak si počkaly, až někdo půjde a proklouzly dveřmi. Ale koťata byla uchráněna od hrozné smrti zakousnutím kocoury. Pod pračku jsme dali bedýnku vystlanou senem a koťata ve zdraví vyrostla. Pak ale nastala starost s rozdáním koťat, ale vždy se někdo našel, kdo si je vzal. To se opakovalo několik let.