Jak jsme přišli k Maxovi

Když jsme bydleli s Martinem asi dva roky v garsonce v Třebíči, napadlo Martina, že bychom si mohli pořídit kočku. Prohledávali jsme inzeráty se zvířaty a vlastně jsme ani nevěděli, jakou kočku chceme. Někde jsme našli inzerát, kde paní nabízela britského modrého mramorovaného polodlouhosrstého kocoura. Telefonicky jsme zjistili, že je z Poděbrad, kocour že je dvouletý bez rodokmenu, za 2 000 Kč.

Pořídili jsme přenosku, misky, kartáč a šampón na kočka a jelo se do Poděbrad. Paní měla chovatelskou stanici, kočky měla na krytém balkoně v budnících. Když přinesla kocoura, kterého pojmenovala Max, byl vyděšený a bylo vidět, že není  zvyklý na lidi.

Celou cestu domů naříkal a když jsme ho doma vypustili, zalezl za skříň a vylézal jenom v noci. Dali jsme mu vedle skříně přenosku s jeho koberečkem, který si sebou přivezl a v té se zdržoval. Tam bylo možné ho i pohladit. Martin prorokoval, že ten se nikdy neochočí, já jsem věděl, jak to rodiče dělali doma s koťaty a dal jsem mu půl roku na to, že s námi bude sedat v křesle.

Po dvou týdnech začal v noci Max značkovat. Byt smrděl jeho močí, naše boty a ponožky, ve kterých jsme ráno vlezli do označkovaných bot, se nedaly ani vyprat. Když jsem jednou přišel v takto "voňavých"  botách k synovi na stavbu jeho domku, byl tam několik dní takový smrad, že to vypadalo, že bude potřeba stavbu zbourat.

Situaci jsme vyřešili kastrací Maxe. Přestal značkovat, jeho povaha se změnila. Už se nebál, pohyboval se po bytě i v době, kdy jsme byli doma, spal na křesle.Chovat se sice nenechal a nenechá dosud, ale rád se nechal  hladit a hrál si s námi.

Šampón, který jsme pro Maxe koupili, jsme nevyužili, koupat se Max nenechal. Martrin to jednou zkusil, vykoupat ho ve dřezu, ale výsledkem byl pouze mokrý Martin a mokrý byt.