Max umřel

Někdy na začátku května 2010  jsem si ráno všiml, že Max napadá na pravou zadní nohu. Zprvu mu to ale nijak nevadilo, klidně vyskočil i na stůl nebo na okno. Přesto jsem s ním zašel na k veterinářce. Paní doktorka ho prohlédla, nechala projít, kde si Max zahrál na hrdinu a skoro vůbec nekulhal. Takže lékařská zpráva zněla „nic mu není, asi špatně doskočil“.

Maxův zdravotní stav se ale dost rychle zhoršoval. Nohu už začal tahat za sebou a i když stále normálně jedl, pil a vyměšoval, začal rapidně hubnout. Protože se blížil patnácti létům věku a tušil jsem, že pomalu spěje za duhový most, nechtěl jsem ho stresovat návštěvou veterináře a snažil se mu neznepříjemňovat konec života. Když už nemohl chodit, nosil jsem ho k jídlu, k pití a na záchod, kde vždy poslušně vykonal potřebu.

Od 20. května už přestal jíst a odmítal i pití, které jsem se mu snažil podávat injekční  stříkačkou. .22. května jsem se rozhodl, že už ho nenechám trápit a že mu nechám dát uspávací injekci. Před odchodem jsem ho zanesl za Tinou, aby se rozloučili drbnutím hlaviček  o sebe, jak to dělávali. V čekárně u veterináře, než na nás přišla řada, jsem ho choval na klíně a hladil ho. Najednou jsem ucítil, jak jeho tělo povolilo, a nikly mu střevní plyny. Max v mé náruči odešel za duhový most. Veterinář už jen poslouchal, jak mu pomalu dotlouká srdíčko. Věděl, jak mě to bolí, tak mi vystlala přenosku  papírovými  ubrousky „aby se mu v přenosce dobře leželo“.

Ještě ten den jsem ho pochoval  pod keři v lesíku u rybníku Šeberák v Praze Kunraticích. Po čase jsem mu udělal hrobeček z betonové tvárnice, které se používají jako ztracené bednění. Na hrobeček jsem nasypal granule , které se používají ke kytkám. Je zajímavé, že i když majitel lesíku v rámci jeho zkulturnění keře vykácel a stromy omladil a několikrát ročně vysekává křídlatku, která tam roste a hrobeček de facto  je teď na volném prostranství, nikdo jej neodstranil, ani nepoškozuje.

Od Maxovy smrti za ním doteď stále několikrát za měsíc chodím a povídám si s ním.