Třetí kočka do zvěřince

Ve čtyři hodiny ráno 18. ledna 2016 jsme na chodbě za našimi dveřmi uslyšeli s přítelem  žalostné mňoukání. Když jsem zjistil, že Hasan i Tina jsou doma, otevřel jsem dveře a do bytu vlítlo tornádo v podobě želvovinové kočičky neurčité rasy. Na chodbě vedle našich dveří ležel prostěradlem vystlaný pelíšek z krabice a miska s vodou. Hasan s Tinou se té vichřice polekali a prchli za gauč. Protože jsme s přítelem odcházeli do práce, nemohli jsme kočičku nechat v bytě a ostatně, o třetí kočce jsme neuvažovali, kočičku jsme vykázali zase na chodbu. Neočekávali jsme, že při návratu z práce bude čekat u dveří. Proč zrovna u naších, když na našem poschodí je pět bytů a stejně tak v dalších čtyřech poschodích, to nechápu. Ale čekala.

Rozhodování netrvalo ani minutu, protože nezávisle na sobě jsme se oba dva už před příchodem domů rozhodli, že pokud bude kočička na chodbě, že ji adoptujeme. Otázkou bylo, jak ji přijme Hasan a Tina. Hasan, skoro osmikilový kocour se bál dvou a půl kilového skoro ještě kotěte a schovával se za gaučem. Tina se nebála ale jak ona, tak Nina, jak jsme ji pojmenovali, na sebe skučeli.  Po čase si ale na sebe zvykli. Dnes si Nina s Hasanem hrají, kočkují se a honí po bytě. Nina mu dělá hygienu na kožíšku, kam si Hasan nedosáhne. S Tinou se respektují, občas se honí po bytě, ale jen v mezích slušnosti.

Ninu jsme nechali oočkovat a po tom, co se přestala mrouskat, jsme ji nechali vykastrovat. Jako datum narození v očkovacím průkazu jsme s veterinářem stanovili 21. srpna 2015. Je přítulná, ráda se chová a u všeho musí být. Nezřízeně jí, takže za pět měsíců  přibrala  dvě kila. Dnes váží čtyři a půl kila.